Po příletu na letiště Miláno/Malpensa, které je vzdálené od centra města cca hodinu cesty autobusem, jsem se právě na tento autobus vypravil. Po zakoupení jízdenky za 7,50 eur (k dispozici je u konkurenční společnosti jízdenka za 7 eur a rozdíl není žádný) na stanici Stazione Centrale jsem se vydal hledat autobus na parkoviště, což není žádný problém.

       Po příjezdu autobusů z letiště na "Hlavní nádraží" - Cesta "načerno" v milánském trojlejbusu

Na zmíněné stanici končí všechny trasy z letiště a kromě přestupu na mnoho vlakových spojů do celé Itálie, zde můžete, stejně jako já po chvíli hledání, přestoupit na trolejbus, autobus nebo na metro. Proč po chvíli hledání? Jednak je okolí nádraží docela rozestavěné a trochu nepřehledné a také vás ihned po vystoupení z autobusu docela ohromí velikost a vzhled budovy nádraží. Já jsem měl navíc dost nepřehlednou mapu města, kde byla každá třetí ulice, navíc jsem jí měl obráceně, ale zeptal jsem se nejdříve jednoho řidiče autobusu a pak druhého, který mne nakonec odkázal na nedalekou zastávku trolejbusu.  Jakmile jsem dorazil na zastávku, jel trolejbus. A tak jsem se zeptal i zde řidiče, který mi velmi lámanou angličtinou a rodilou italštinou řekl, že mi ukáže zastávku, kde jsem potřeboval vystoupit. Myslím, že bychom si anglicky skvěle pokecali:-) Ale padl první mýtus a má obava z Italů. Naopak se ukázali jako vstřícní a nápomocní lidé. Ne, že když přijedou turisté do Prahy, tak jim nikdo nepomůže nebo je hned okradou (i když i to se stává), ale přece jen mě to překvapilo...Je to spíš jen můj dojem...

Cesta rychle ubíhala a já bez lístku poznával první krásy města a také to, že řidiče jeho práce asi moc nebaví, ale na mě nezapomněl a ukázal mi, kde mám vystoupit. A tak jsem se dostal asi hodinu a půl po přistání do svého „hotelu“. Hotel Brasil, situovaný ve čtvrtém patře krásného domu, ve čtvrti, kterou bych přirovnal k Vinohradům v Praze jsem měl ubytování na dvě noci. Nic víc co byste od hotelu čekali zde nenajdete (na rozdíl od Hotelu Acorn v Nottinghamu, kde jsem byl v březnu). V mém pokoji byla postel, skříň, TV, malý balkon a koupelna, záchod byl na chodbě. Ale mělo to jednu velkou výhodu, byl cca 10 min. chůze od centra a 5 min. od stanice metra, což jsem druhý den ocenil. Hotel nabízel i bufetové snídaně za 3 eura.

Interiér mého pokoje a pohled z balkonku na stále rušnou ulici

Po ubytování a krátkém odpočinku jsem se vydal na první procházku do blízkého okolí s tím, že najdu nějaký obchod a koupím si večeři. Jeden malý jsem našel už cestou do hotelu a druhý jsem objevil podle lidí, kteří šli jedním směrem po ulici a všichni měli igelitové tašky s nápisem supermarketu:-) Byl to myslím Carrefour, ale v každé zemi je samozřejmě jiná nabídka a tak se s našimi supermarkety nedá srovnávat. Už jen nabídka sýrů a velký výběr mnoha druhů šunky a salámů byl obrovský. K večeři jsem si tedy koupil italskou šunku, pečivo a pivo:) Vždycky když někam jedu, chci ochutnat místní pivo. Bohužel v Itálii to byl docela problém. V dlouhém regálu byly všechny cizí značky, včetně českého Budvaru, ale italské pivo jsem najít nemohl. Až po čase jsem zjistil, že díky své kvalitě, je umístěno na "čestném" místě vespodu regálu. A tak jsem si nakonec  koupil snad dánská piva - Faxe (první pivo, které jsem viděl v litrové plechovce) a Tuborg (zelené pivo). Obě byla docela dobrá, ale naše pivo je Pivo.

Když jsem se pěkně najedl a napil, šel jsem spát, protože mně druhý den čekalo dost chození. Ráno jsem se probudil docela brzy, i proto, že jsem se díky sousedům moc nevyspal:-). Bylo krásné ráno a počasí akorát tak na celodenní výlet po městě. Po snídani jsem tedy vyrazil. Naštěstí jsem si v recepci hotelu koupil za 50 centů podrobnější mapu Milána, což bylo štěstí, jinak bych pak byl v centru docela ztracený. Mapa koupená v Praze nebyla špatná, ale přece jenom označená byla každá třetí ulice. Z hotelu jsem tedy vyrazil, ale...nejprve na opačnou stranu než jsem měl a tak jsem chvíli bloudil. Vzhledem k tomu, že můj plán nebyl stanoven stoprocentně jsem se do centra vydal po svých místo metrem, což by sice bylo jednodušší a rychlejší, ale člověk by se krásně neprošel (cesta na náměstí Duomo trvá cca 20 min.) a neviděl bych krásnou milánskou architekturu, která byla krásnější čím víc jsem se blížil k centru města. Poté co jsem tedy našel správný směr, jsem se vydal na první "památku", kterou jsem chtěl navštívit - Giardini Pubblici. 

Porta Venezia (vlevo stojí druhá a stejná) - až na tu magistrálu super

Giardini Publici je rozsáhlý "park" téměř v centru Milána. Jak jsem poznal je to místo, kam Italové chodí hlavně běhat nebo si povídat. Najdete zde i pár občerstvení a dětských hřišť. Kromě několika zajímavých soch je zde i Museo Civico di Storia Naturale, tedy muzeum, ve kterém naleznete sbírky hmyzu a brouků, což mně moc nelákalo a tak jsem se chvíli prošel a pokračoval ke zlatému hřebu Milána - chrámu Duomo. 

Na konci je Duomo                                           Michael Schumacher's shop

Po několika minutách chůze od Giardini Pubblici jsem se dostal na dohled od chrámu, ale ještě mě čekalo překvapení. Objevil jsem značkový obchod Ferrari. Ceny byly také "značkové", ale stačí to i vidět. Je to spíš taky malá galerie, které vévodí motor formule F1 Ferrari z roku 2000 s certifikátem pravosti podepsaným Jeanem Todtem nebo maketa vozu formule 1. V obchodě najdete všechno možné od tužky po mikinu nebo knížku o této proslulé italské automobilce a závodní stáji.
Když jsem vyšel z obchodu, vydal jsem se již přímo k milánskému dómu, který se nachází na stejnojmeném náměstí. Je zde i pro "líné" turisty dobře položená zastávka metra, centrální zastávka vyhlídkového autobusu nebo také všudypřítomný McDonald.

Existují tři možnosti jak si Duomo prohlédnout : zdarma můžete jít dovnitř a pátrat v jednom z mozaikových oken po výjevu z Poslední večeře, za poplatek tuším 5 eur můžete vystoupat po schodech na střechu a porozhlédnout na Milán z vrchu (za 8 eur je možné nahoru vyjet výtahem...:-) nebo si můžete zdarma prohlédnout chrám jenom z náměstí, což určitě také stojí za to.

Duomo

Pohled ze střechy chrámu - Torre Velasca 

Ze střechy tohoto 3. největšího chrámu světa máte celé město jako "na dlani". Po vystoupání dalších několika desítek schodů, se vám otevře pohled například na věž Torre Velasca, další z viditelných dominant města. Tato obytná věž byla postavena v letech 1957-1960 a na první pohled vypadá jako ze středověku. Navodit tento pocit bylo i účelem architektů.

Poté co jsem se úspěšně prodral přes turisty mířící nahoru jsem stanul před chrámem, obklopený několika černochy, kteří nabízely důvěřivým návštěvníkům města (tedy i mě) různé náramky za malý poplatek, který by šel na pomoc Africe. Jak jsem napsal, i já jsem byl důvěřivý a podlehl jsem...

Po krátké návštěvě McDonalda, vedle kterého právě probíhala propagační akce policie, jsem se vydal směrem ke světoznámé opeře (divadelnímu domu) Teatro La Scala. Abyste se k němu dostali směrem od chrámu, je nejlepší projít překrásnou Galerií Viktora Emanuela II (Galleria Vittorio Emanuelle II) pocházející ze druhé poloviny 19. století.

I když je Teatro La Scala zcela jistě světově proslulé, jako budova mne nijak moc nezaujala. Avšak jak nezajímavě vypadá zvenku, o to hezčí je určitě vnitřek divadla, který jsem ale nenavštívil. Samotná budova leží na malém, ale celkem rušném náměstí Piazza de la Scala, jehož některé části, včetně budovy opery byly zničeny bombardováním během druhé světové války. Divadlo La Scala bylo postaveno již ve druhé polovině 18. století a na jeho prknech účinkovali světoznámí umělci jako například tanečnice i špionka Mata Hari.

Po krátkém zastavení u tohoto divadla jsem se vydal za další památkou, tentokrát Castello Sforzesco. Od La Scaly se k hradu můžete dostat buď metrem nebo jako já pěšky. Stejně jako chrám Duomo patří i Castello Sforzesco k neodmyslitelným symbolům města Milán. Tento hrad byl postaven mezi léty 1360 a 1370 jako obranná hráz.

Vstupné do hradu se neplatí. Můžete si ho pouze prohlédnout nebo zajít i do zdejšího muzea. Kromě mnoha turistů zde potkáte další partu všudypřítomných prodávajících Afričanů, kteří když se s vámi začnou bavit, už vás jen tak nepustí. Poté co jsem si hrad prohlédl, jsem vyšel na jeho druhé straně přímo do Parco Sampione, dalšího z mnoha rozsáhlých a krásných milánských parků. Zde se zrovna připravoval nějaký běžecký závod. Účast v něm mi byla dokonce nabídnutou jednou z hostesek, teda aspoň si to myslím, říkala něco italsky, takže jsem jí stejně nerozuměl, ale co by to bylo jiného...:-) Parkem vede mnoho cest a teče tudy mnoho říček. Opět se jedná o místo, kde miláňané hlavně odpočívají nebo sportují.

Po krátké procházce a občerstvení v jednom z mnoha místních stánků jsem se vydal k dalšímu milánskému klenotu, kostelu Santa Maria delle Grazie, který v sobě kromě jiného ukrývá i obraz Poslední večeře Páně od Leonarda da Vinci. Najít kostel se ukázalo jako menší problém, ale po chvíli bloudění jsem se tam dostal. Bohužel jsem z kostelu měl podobný dojem jako z opery La Scala. Tento pocit se umocnil tím, že lístek na prohlídku kostela spolu se shlédnutím slavného plátna je nutné si objednat minimálně 14 dní dopředu, což jsem bohužel nevěděl. Tak jen tak pro příště...

Santa Maria delle Grazie

Po tomto zklamání jsem vymyslel náhradní plán a po krátké návštěvě v typicky italské kavárně jsem se vydal na metro směr stanice Lotto, od které je to už jen kousek ke stadionu Stadio Meazza, domovu dvou fotbalových velikánů AC Milan a Inter Milan. Lístek na veškerou dopravu ve městě stojí 1.- euro, tedy zhruba stejně jako u nás a vyznat se v metru není vůbec problém. Všude jsou zvýrazněny názvy zastávek a Italové vám určitě, stejně jako mě, rádi poradí. Když jsem vystoupil na stanici Lotto, myslel jsem, že jsem v Praze na Strahově. Ke stadionu jsem se vydal pěšky, i když byla ještě možnost využít autobus. Celou dobu jsem šel kolem dlouhé zdi, za kterou, jak jsem později zjistil, bylo dostihové závodiště Ippodroma del Galappo San Siro... San Siro tedy není název fotbalového stadionu, ale oblasti, kde se nachází. Samotný fotbalový stánek mě nijak nezaujal, jenom svou velikostí, a proto jsem se vydal na návštěvu závodiště, což jsem nejdřív nevěděl, jelikož tváří se to jako botanická zahrada. Sedl jsem si vedle mnoha Italů na tribunu a shlédl jeden závod...:-)

Po jednom závodě jsem se vypravil zpět na zastávku Lotto a přes Carrefour a jedno nádraží do hotelu. Na večer jsem měl naplánovánu návštěvu jedném z místních rodinných pizerrií, což byl vynikajicí nápad a skvělé zakončení dne. 
Ráno už mě čekalo jen dobalení věcí, vrácení klíčů a cesta na vlakové nádraží, odkud jezdí autobusy na letiště. K cestě na nádraží jsem tentokrát jistě využil autobusu. Budova milánského centrálního nádraží (Stazione Centrale F.S.), dostavená v roce 1931, patři zcela určitě také k architektonickým skvostům města. Navenek starobylá budova, uvnitř moderně vybavené nádraží.

Výlet do Milána můžu určitě doporučit. Při dnešních cenách letenek je dobře dostupný, nejdražší je sehnat ubytování. Město je krásné a nabízí velké množštví památek. Já jsem si jich stihl prohlédnout pouze malou část, ale i tak si myslím, že víkendová návštěva je dobrý nápad. Za návštěvu určitě stojí i mnoho muzeí, kostelů a paláců.  

Z Prahy se letecky do Milána můžete vypravit s leteckými společnostmi ČSA (Malpensa), Wizzair (Bergamo), SkyEurope Airlines (Bergamo) nebo easyJet Airlines (Malpensa). Pravděpodobně cenově nejvýhodněji v současné době vyjde letenka se společností Wizzair.

Více o letu do Milána a zpět v rubrice Reporty z cest.