Neapol

 

Neapol je proslulá svými hrady. Hrad Castel dell'Ovo (Vaječný hrad, či Hrad zlatého vejce), jenž je součástí slavného panoramatu v zálivu, Hrad Kapuánů vystavěný Vilémem I. Zlým (il Malo), na konci hlavního Decumánského období, Maschio Angioino neboli Castel Nuovo (Nový hrad), jenž vévodí Hradnímu dvoru (Largo del Castello) a Radničnímu náměstí (piazza del Municipio), Hrad sv. Eliáše, který se tyčí nad městem na vrcholku vyvýšeniny Vomero, společně s kartouzou Sv. Martina.Castel dell'Ovo se takto nazývá proto, že podle jedné Vergiliovy legendy zde bylo v hradním sklepení ukryto vejce, jež neslo celou konstrukci stavby a ve chvíli, kdy by bylo rozbito, zbořilo by hrad a přineslo zkázu městu. Vejce údajně pochází z ostrůvku Megaride, kde se v VII. stol. př. Kr. vylodili Cumané a založili Partenope. Bylo tam také vystavěno město Římana Lucia Licinia Luculla, opevněné Valentinianem III., a také hostilo sesazeného posledního římského císaře Romula Augusta, který zde krátce poté zemřel. Po střídavých událostech bylo v XII. stol. Normany postaveno a později restrukturováno Aragonci. V současnosti se tam konají výstavy a sympozia. Je zde volný vstup. Za pozornost stojí majestátní pevnosti a terasa s děly. Velmi působivá je rybářská vesnice, která vyrůstá na základech budovy.Hrad Kapuánců byl postaven v roce 1153 Vilémem I. Sicilským, a i když byl zamýšlen jako královského sídla, zažil jen velmi málo z dvorního dění. Vždyť tehdejší Sicilské království mělo své hlavní město v Palermu. S příchodem Svébů, Fridrich II. se často zdržoval v Neapoli a věnoval se opravám opevnění hradu, který byl strategicky posazen na hlavní přístupové cestě do města. Nakonec při příchodu vládců z Aragonské dynastie, byla Kapuánská brána situována přímo před Kapuánský hrad. Ta dnešní, renesanční, byla postavena kousek od sochy krále Ferranta z Aragony, díla mistra Giuliana da Maiano. Za vlády španělského místokrále Dona Pedra z Toleda, byly s hradem spojeny královské soudní budovy. Na dalších 500 let se výraz „Castelcapuano“ stal synonymem Soudu. Teprve před několika lety započalo stěhování Úřadu spravedlnosti do moderních budov dnešního Řídícího centra.Hrad Maschio Angioino, nebo správněji Castelnuovo (Nový hrad), byl zbudován mezi lety 1279 až 1282 Karlem I. Anjouským a byl postaven jako královský palác pro dynastii z Anjou. Za doby Roberta z Anjou tam pobývali mimo jiné Francesco Petrarca a Giovanni Boccaccio. Po aragonském vpádu, byl hrad zcela přestavěn a ze staré stavby nezbylo nic, s výjimkou kaple Sv. Barbory. Bylo včleněno pět věží a, jež ohraničují silné zdi. Mramorový vítězný oblouk, mezi středovou a strážní věží, byl postaven v polovině 15. stol. Francescem Lauranou a proslulý vstup Alfonse I. Aragonského v Neapoli 26. února 1443. Vodní příkop, dnes vysušený, měl podle jedné legendy hostit krokodýla, který žral nešťastníky zavřené v kobkách hradu, se dnes proto nazývá krokodýlí příkop. Monumentální Sál Baronů, kde se dnes konají schůze městské rady, býval také ústřední místností hradu. Byla takto pojmenována protože v roce 1487 zde byli uvězněni baroni, kteří se spikli proti Ferrantovi I. Aragonskému, jím právě zde shromážděných za účelem oslav sňatku jeho neteře. Dnes zde sídlí Městské muzeum. V jeho hlavním sále, Pietro da Morrone, po nástupu na trůn jako Celestin V., v prosinci 1294 – jak píše Dante - „ze zbabělosti způsobil veliký odpor“, když otevřel cestu pro příjezd Bonifáce VIII., po (konkláve) poradě, jež se konala ve stejné místnosti.Hrad sv. Eliáše byl vystavěn na vrcholku kopce Vomero okolo 1275 Karlem I. z Anjou a nesl jméno Belforte. Zcela přestavěna v letech 1538 a 1546 místokrálem Donem Pedrem z Toleda byla převzata aktuální hvězdicový půdorys. Hrad byl dějištěm posledního zoufalého odporu zastánců Neapolské republiky proti Bourbonům v roce 1799. Dnes je, díky své prostornosti a impozantnosti a díky nádhernému výhledu na panorama města, dějištěm mezinárodních setkání.Královský palác byl opěrným bodem neapolské moci od roku 1600 do roku 1946. Vystvěn z vůle místokrále Fernanda Ruíze de Castro, pod vedením architekta Domenica Fontany (di cui particolarmente notevole è la monumentale facciata su Piazza Plebiscito) a několikrát přetvořený dalšími vládci. Sály jsou přepychově zařízené a vyfreskované v často rozdílných stylech v závislosti na panovníkovi, který je zrovna obýval. Obzvláště nádherné je mramorové Scalone d’Onore (Schodiště cti). Exotická zahrada byla realizována v roce 1841. Průčelí bylo na konci 19. stol. obohaceno o veliké sochy neapolských králů: Ruggero II. Sicilský, Friedrich II. Štaufský, Karel I. z Anjou, Alfons V. Aragonský, Karel V. Habsburský, Karel III. Bourbonský, Gioacchino Murat, Viktor Emanuel II. Savojský.Královská rezidence Capodimonte byla postavena za vlády Karla III. v XVIII. stol. v již předtím existujícím loveckém revíru na stejnojmenném pahorku. Zde pobývali Ferdinand IV. a Gioacchino Murat, a v roce 1950 byla budova předělána na Národní muzeum, jak bylo původně zamýšleno. V salonech se nacházejí díla od Michelangela, Rafaella, Botticelliho, Caravaggia a Tiziana, stejně jako významná sbírka porcelánu. Rozsáhlý park, který dokola obklopuje palác, je považován za zelené plíce města a zároveň je oblíbeným cílem místních rodin o víkendech.Národní archeologické Muzeum v Neapoli, původně v originále Real Museo Borbonico (Bourbonské královské museum) bylo původně zamýšleno na Capodimonte jako výstavní síň pro sbírku farnesiánských mramorových soch, jež Karel Bourbonský zdědil po své matce. Při objevu měst zasypaných při erupci Vesuvu, Pompeje a Herkulaneum, velké množství zachráněných nálezů a pozůstatků výbuchu přiměla panovníka k vytvoření Musea di maggior respiro (Muzeum posledního odpočinku) v Largo delle Pigne, budově ze 17. stol., dřívějších kasárnách kavalérie, v té době sídlo University. Adaptační práce se protáhly až do roku 1818 a byl to tudíž Ferdinand I., kdo je poprvé spatřil v celé kráse. V současnosti obsahuje rozsáhlou sbírku rukodělných výrobků pocházející z římské epochy, původem z míst v Pompejích a Herkulaneu, mramorové sochy, mozaiky, stejně jako jednu z nejvýznamnějších egyptských sbírek, včetně několika mumií, a to těch nejlépe zachovalých. Muzeum je považováno za vůbec nejvýznamnější archeologické muzeum v Evropě.Divadlo sv. Karla (Teatro di San Carlo), slavnostně otevřené 4. listopadu 1737 je dnes nejstarší činnou operní scénou v Evropě. Svými rozměry a celkovým pojetím se stala prototypem všech ostatních operních divadel. Pro město byla velmi významná také velká neapolská hudební škola. V roce 1816 byl musel být v důsledku požáru restaurován, a současné průčelí, lodžie a dvorana jsou z té doby. Mezi umělecké šéfy divadla patřili např. Gioacchino Rossini a Gaetano Donizetti.

 

 

Díváme-li se na město z výšky, první věc, které si určitě všimnete je velký počet kopulí a křížů, které svědčí o množství kostelů. Neapol 18. stol. Bývala označována jako „la città dalle 500 cupole“ (město pěti set věží). Nicméně i dnes je situace taková, že město má největší počet sakrálních staveb na světě.Mezi hlavní se počítá klášter sv. Kláry, v samém srdci historického centra města, postaveného v letech 1310 až 1340 z vůle Roberta z Anjou. Na původních gotických základech byla v 17. stol. provedena barokní přestavba, než byla stavba v roce 1943 téměř úplně zničená při masivních náletech Spojenců a celkově restaurována ve své původní gotické podobě. Interiér, jenž hluboce zapůsobí svou prostorností a prostotou, obsahuje hrob krále Roberta za hlavním oltářem a mezi pohřbenými v kapli jsou také hroby královny Marie Kristýny Savojské a národního hrdiny Salva d’Acquisto. Značné umělecké hodnoty je majolikový ambit Klarisek, zahrada ohraničená arkádou nově vyzdobená barevnými majolikovými dlaždicemi z 18. stol.Nový kostel Páně (je tak nazýván aby byl odlišen od Starého kostela Páně) je umístěn na stejnojmenném náměstí, v blízkosti sv. Kláry. Slavnostně vysvěcen roku 1597, byla požadována jezuity a postavena na místě, kde se již nacházel palác Sanseverino knížete ze Salerna. V čistém barokním slohu, je bohatě zdobený interiér se zlatým štukováním, sochy a freska (většina z nich je od mistra Belisaria Corenzia). Je zde vzdána pocta mnohým světcům, mezi nimi např. sv. Ignác z Loyoly a Josef Moscati. Průčelí, které patřilo původnímu paláci, je vyvedeno technikou piperno, s kvádry ve formě diamantu, jenž o tři desítky let předešel přibližně stejný ferrarský Diamantový palác.Neapolský dóm je stavba největší důležitosti na historické mapě. Na jeho místě dříve pravděpodobně stával chrám boha Apolóna, a první katedrála byla realizována za Konstantina ve IV. stol. Samotný dóm byl postaven za vlády Anjouovců, ale byl postupně přetvářen během staletí a to až do bodu, kdy byl souborem mnoha rozličných slohů: novogotické průčelí zkonstruované v 19.století, portály v květnaté gotice, interiéry jsou z velké části barokní: zejména Cappella del Tesoro (kaple Pokladů) je v čistém slohu napoletánského baroka. Střed kostela, Cappella (Kaple) ukrývá bronzovou sochu sv. Gennara a 51 stříbrných soch „spolupatronů“. Zmíněný poklad je tvořen z rozličných darů od panovníků a bohatých věřících, mezi nimiž dominuje stříbrná mitra od Mattea Tregliy posázená drahokamy. V Kapli je také přechovávána lebka světce a především nádobka obsahující jeho krev, nejznámější „zázračný“ předmět.Kostel sv. Dominika je též dílem vrstvení stylů: postaven v letech 1283 - 1324 za vlády Karla II. z Anjou, pak po několika rozvratech a zmatcích v 17. století restaurován v barokním slohu, ale v 19. stol. byla snaha vtisknout kostelu jeho původní gotickou podobu. V Cappellone del Crocifisso (Kaple ukřižování) je schována právě (ovšem) stůl ze 13. století zobrazující krucifix, který podle pověsti promluvil k Tomáši Akvinskému, tehdy již studentem teologie v přilehlém klášteře, v té době Universitě. Sakristie je vyzdobená freskami s motivem vítězství řádu Dominikánů (jenž přebýval právě v tomto chrámu) od Francesca Solimeny a také jsou zde pochováni panovníci a urození z aragonské dynastie.