Říká se : "Vidět Neapol a zemřít." Tak to snad ani nemusí být. Navštívit toto město a následně zemřít by byla krutá a nesmyslná daň za pár dní zde. Jistě, město určitě má co nabídnout, ale rozhodně znám mnoho krásnějších měst, která stojí za to vidět. Ale kvůli žádnému nemá cenu zemřít.
Mnoho průvodců popisuje Neapol jako město kontrastů, kde naleznete zaprášené uličky s krásnými restauracemi nebo honosné budovy, které nejsou opravovány. S tím, nelze než souhlasit. Rozhodně více než s tvrzením, že v tomto městě si každný naleznete to své. Mne se to nepodařilo. Možná jsem zde byl ale krátkou dobu. Je však také pravda, že mnoho turistů sem jezdí zejména kvůli nedalekému Vesuvu a Pompejím. Ve městě pak stráví třeba jen jeden den. Já jsem se ale s kamarádem zaměřil na samotnou Neapol.

První co mne na Neapoli zaujalo byl chaos, který se projevil již po příjezdu z letiště na frekventované náměstí Guiseppeho Garibaldiho.

    Alibus, který nás dopravil do centra (vlevo) a ranní chaos na aut. nádr.                   

Sám Giuseppe Garibaldi

Kdyby mohl tento italský bojovník za sjednocení země vidět náměstí, které je po něm pojmenované, asi by se hodně divil. Zde se totiž koncentruje hlavní život ve městě - je zde vlakové nádraží, mezinárodní i městské autobusové nádraží a mimo jiné jsou zde i velmi dobře schované zastávky autobusu na letiště. Mimochodem, asi jako všude ve světě, na náměstí najdete dokonce dva McDonaldy, mnoho obchodů, hotelů a zejména pouličních prodejců. Místo navíc protínají tramvajové koleje. I když zde jsou jakési přechody i semafory, přejít přes ulici je možné jak na červenou tak i na zelenou, obojí na úplně stejné riziko. Chodci i auta se totiž většinou pohybují bez ohledu na barvu a přítomní policisté to vůbec neřeší.

Poté co jsem s kamarádem vystoupili z letištního autobusu, vypravili jsme se vstříc našemu Hotelu Nettuno, který je od náměstí vzdálen cca 10 min. chůze ulicí Corso Umberto I nebo pár zastávek autobusem. My jsme se vypravili pěšky s první zastávkou v typické italské kavárně. Zde jsem ochutnal italskou kávu, která je podle mě úplně jiná než u nás. Oproti Milánu jsem si dal (ne naposledy) i italské pivo, které nebylo až tak špatné..., ale místní espresso je skutečný "nakopávač".

V roce 2008 se Neapol potýkala s velkou "odpadkovou krizí" (více zde), kterou musela řešit až italská armáda. Jestliže se v tomto období město v odpadcích topilo, dnes se v nich jen spokojeně koupe. Na ulicích jsou místo popelnic jakési malé konejnery a odpadky se nacházejí jak v nich tak kolem, což dokládá i následující fotka.

Když se tedy v Neapoli vyrovnáte s větším množstvím odpadků na ulicích nebo s neopravovanými krásnými starými domy, překvapí vás další zajímavost. Nevšimnete si jí hned, ale až když projdete kolem tří zaparkovaných aut. Všechna totiž nejspíš budou zaprášená, bez nebo s nalomenými zpětnými zrcátky a pravděpodobně na levé nebo pravé straně v místě zadních dvěří budou odřená nebo nabouraná. Opravdu, každé druhé auto je takto poškozeno. Snažili jsme se při našich cestách městem objevit nějaké luxusní auto, bez těchto vad, ale pokaždé marně.

Po menší zastávce v místní kavárně jsme se tedy dostali do hotelu, který se nalézá podle informací v jedné z nejstarších ulic města - Via Sedile di Porto. Do hotelu jsme se dostali moc brzo a ještě nebyl připraven pokoj, proto jsme zde nechali svá zavazadla a vydali se do přístavu. 
Do Neapole jsme se vypravili v době, kdy celou Itálii zúžovala silná vedra. Konkrétně zde v Neapoli bylo neustále od rána do večera teplota okolo 30 stupňů.  

Z místního přístavu se můžete dostat na okolní ostrovy, zejména na vyhledávané Capri, do Tuniska nebo do sicilského Palerma. Kousek od přístavu se nachází jeden z místních hradů, kam jsme se vypravili odpoledne.  

Po krátkém průzkumu v přístavu, kde jsme toho víc vypotili než nachodili, jsme se přesunuli do jedné z mnoha typických italských pizzerií, kde jsme si dali...pizzu:) Jelikož jsme byli v Itálii a přímo v Neapoli nemohli jsme si dát nic jiného než Margheritu, která krásně vypadala a super chutnala. S takovou jsem se u nás opravdu nesetkal. Jako pití jsem si dal další pivo italské výroby, které bylo trochu horší než předchozí.
I když předchůdce pizzy vymysleli už ve starém Egyptě, v dnešní podobě ji začali připravovat až Římané, Italové. Název pizza, pochází právě z neapolského dialektu italštiny, ze slova picea. První pizzerie vznikaly už v 17. století. Koho by zajímala podrobnější historie vzniku pizzy, podívejte se na následující odkazy - www.labuznik.com/article.php?ID=104, www.vareni.cz/trendy/historie-vyroby-pizzy/.

Odpoledne jsem se konečně ubytovali. Po krátkém odpočinku jsme vyrazili na cestu do města po neapolských památkách. První zastávkou byl již zmiňovaný hrad Castel Nuovo (Maschio Angioino). Pochází ze 13. století, kdy ho nechal postavit Karel I. Anjouský jako královský palác pro dynastii z Anjou. Mezi významné obyvatele toho hradu patřili i Francesco Petrarca a Giovanni Boccaccio. Abyste se dostali na hradní nádvoří musíte přejít přes krokodýlí příkop, kde byl podle legendy chován krokodýl, který žral nešťastníky uvězněné v hradních kobkách. 
V sále Baronů dodnes zasedá městská rada a v jeho první patře se nachází Městské muzeum. V současné době je hrad dominantou náměstní Piazza municipio, které však prochází rozsáhlou rekonstrukcí a tak je celkový pohled na hrad velmi zkreslený. 

Po krátké návštěvě místního hradu jsme se s kamarádem vydali do místní restaurace na menší občerstvení, které bylo ve zdejším vedru opravdu potřeba. 
Další památkou, kterou jsme zde nemohli opomenout navštívit bylo Teatro San Carlo, které bylo otevřeno v roce 1737 a je nejstarší operní scénou v Evropě. Tedy i starší než milánská La Scala.

Naproti Teatro San Carlo leží krásná, ale v době naší návštěvy také opravovaná, Galleria Umberto I. O pár metrů dál jsme navštívily z důvodů doplnění tekutin další místní restauraci a už jsme se blížili k Palazzo Reale. Královský palác byl opěrným bodem neapolské moci v 17.-20. století a leží na Pizza Plebiscito.

Kostel San Francesco di Paola - Palazzo Reale

Naproti Královskému paláci leží další neapolská perla. Kostel San Francesco di Paola pochází z počátku 19. století a nápadně se podobá římskému Pantheonu.

Po krátkém pobytu na Piazza Plebiscito jsme se vydali dále docela výstavní ulicí Via Cesario Console, na jejímž konci jsme se pokochali pohledem na "nedaleký" Vesuv a další hory.

Jelikož jsme byli oba už dost unavení, jednak brzkým vstáváním a také vysokou teplotou, vydali jsme se po Via Toledo zpět k hotelu. Tato ulice mi počtem obchodů a turistů docela připomínala pražkou ulici Na Příkopech.

Via Toledo - rozmazaná, ale všeříkající fotka (20.8.09, 18:46)

Cestou do hotelu jsme se ještě zastavili na večeři v další z mnoha neapolských pizzerií. Musím však říci, že kromě WC, které byly pro přízemní restauraci až asi ve třetím patře mne na večeři nic nezaujalo. Pizza, kterou jsme měli k obědu byla určitě lepší, ta večerní se více podobala těm českým. Po krátké zastávce v místních potravinách jsme se už dostali do pokoje na vytoužený odpočinek. Koukali jsme v televizi na italské pořady a taky jsme se kochali pohledem z hotelového pokoje, měli jsme přece krásný výhled na sousedovic střechu, kterému zřejmě jedna anténa nestačí...:-)

 
moje pizza k večeři - sousedovic střešní vybavení

Den druhý pro nás začal docela brzo ráno. Jednak jsme museli brzo vstávat, protože jsme toho měli hodně před sebou a jednak se v noci v opět velkém vedru stejně nedalo moc spát. Díky docela užitečnému průvodci jsem měl připravený takový malý okruh po místních památkách, které podle něho mělo cenu vidět. Vydali jsme se tedy opět po Via Toledo na naší první zastávku, kterou byl kopec Vomero, na kterém se nachází Castel Sant' Elmo a Certosa di San Martino.

 
teplota tentokrát dopoledne (21.8.09, 10:08)

Pro cestu na vrch Vomero je z Via Toleda nejlepší využít lanovku, která je zahrnutá do místní MHD (myslím, že lístek stojí 1.- Euro). Cesta na poslední zastávku Stazione Fuga trvá cca 15 min. a probíhá převážně v tunelu, který vede horou.

Lanovka nemá zastávku přímo u hradu, ale je nutné jít ještě pár minut pěšky. Nám chvíli trvalo než jsme našli správnou cestu, ale nakonec vše dopadlo dobře a už jsme stáli před podkladnou Castel Sant' Elmo a kupovali si lístky pro vstup. Hrad sv. Eliáše byl vystavěn už ve 13. století a z dálky i z blízka působí velmi masivně. Ještě než dostal jméno Castel Sant' Elmo, jmenoval se Belforte. Přestavěn byl v 16. století a je z něj, alespoň podle mne, nejkrásnější pohled na Neapol. Díky svému impozantnímu postavení se v současnosti stal dějištěm mezinárodních setkání.

pohled na město - klášter Santa Clara

Pokud si chcete vidět Neapol opravdu celou z ptačí perspektivy, návštěvu tohoto hradu doporučuji. Kromě centra Neapole si můžete prohlédnout také přístav, nedaleký Vesuv nebo letiště, které leží netypicky velmi blízko centra města. Kromě samotného hradu si můžete prohlédnou i zahrady, které se nalézají kolem hradu.
Po této krátké návštěvě jsme se vydali na další památku, kterou vrch Vomero nabízí. O pár kroků a jednu zastávku v hospodě níže leží Certosa di San Martino, tedy Kartouza svatého Martina. Jedná se o bývalý klášter dokončený v roce 1368 a zasvěcený sv. Martinovi z Tours. Během následujících staletí byla stavba několikrát rozšířena a až přestavba z konce 16. a začátku 17. století byla konečná. V objektu si dnes můžete prohlédnout Muzeo Nazionale di San Martino.

Certosa di San Martino je velmi krásný objekt, který vás zaujme nejen svým zevnějškem, ale také tím co skrývá pod střechou. Navíc v době, kdy jsem ho navštívil, mělo stejný nápad jen velmi málo ostatních turistů a tak mě v jeho podrobné prohlídce nikdo nerušil.

Poté, co jsme skončili s prohlídkou památek na kopci Vomero, jsme se s kamarádem vydali k Museo Archeologico Nazionale. K dopravě tam jsme chtěli využít místní metro, na které jsme se oba těšili. Avšak k tomu, abychom se dostali na zastávku jsme museli využít opět lanovku, a tak jsme se vydali na zastávku Stazione Morghen. Když jsme se rozhodovali jakým směrem se vydáme, došlo k jednomu velmi zajímavému překvapení a následně k dalšímu. Chtěl jsem se zeptat místního obyvatele na cestu, samozřejmě slušně a anglicky, ale dostalo se mi slušné, ale české (s brněnským přízvukem) odpovědi. Ke zmíněnému druhém zajímavému okamžiku došlo na zastívce, když jsme čekali na lanovku. Tam se k nám přidal jeden pouliční hudebník, který na nás zase spustil slovensky...:-) povídali jsem si s ním o životě v Neapoli, jak složitý je život zde atd. Aby toho nebylo málo na další zastávce přistoupili jeho kamarádi, tuším že z Ukrajiny, kteří se s námi taky bavili, čehož využil můj kamarád, který si rád povídá snad s každým a když je to cizinec, tak je to lepší...:-) Nakonec nám poradil cestu na zastávku metra, která byla také velmi dobře ukryta a rozloučil se s námi.

Hledali byste tu zastávku metra? - neapolský metro-vlak

zastávka metra s pohodlným přístupem pro osoby s tělesným postižením (výtah jsem nenašel)

Na zastávce jsme chvíli bloudili, protože jsme nebyli schopni rozluštit, na jakou stranu se máme vydat. Italové nám taky moc nepomohli a hlášení o příjezdu vlaku a jeho cílové destinaci jsme taky jaksi v italštině nepochitili...Tak trocha tělocviku mě neublížila, hůř na tom byl kamarád s holema, který po chvíli proklínal nejen mne, ale i systém neapolského metra...

Nakonec vše dobře dopadlo a my jsme nastoupil do "supermoderního" metro-vlaku, abychom o pár minut později vystoupili na zastávce Dante. Naším dalším cílem totiž bylo poblíž situované Museo Archeologico Nazionale. Cestou jsme se ještě občerstvili u místního stánku. Já jsem si dal vodu s citronem, kterou jsem ještě jen tak prodávat neviděl. A bylo to opravdu osvěžující:-)

K muzeu jsme se vydali po ulici Via E. Pesina, na které jsme minuli několik krásných, ale poněkud zastrčených kostelů. Do samotného muzea jsme se bohužel nedostali (snad jindy), ale i tak je zajímavé vidět i budovu. Ale fotky zde neuvidíte, jelikož se mi jaksi nepodařilo celé muzeum dostat do záběru:)

Po velmi krátké "návštěvě" na tomto místě jsme již v pozdním odpoledni vydali ještě na jednu menší zastávku - Duomo. Osobně jsem se na něj velmi těšil, protože jsem konečně mohl porovnávat s milánským chrámem. To neapolské není tak velké a nestojí na náměstí, ale v ulici úplně zastrčené mezi domy..., ale stavba to pěkná určitě je...

Tak to už byla vzhledem k naší unávě a časové tísni skutečně poslední památka, kterou jsme chtěli v Neapoli navštívit. Poté jsme se rozdělili a já jsem zašel na Garibaldiho náměsí hledat zastávku autobusu na letiště. Cestu jsem doplnil o zastávka u místních Číňanů a Američanů (McDonald). Zpátky jsem si ještě dal malé kafe ve stejné kavárně jako poprvé a stavil se pro večeři v místních potravinách...

probouzející se Neapol:-)

Večer už náš čekalo jen balení a příprava na brzký ranní odlet. Vstávali jsme už před pátou hodinou a po odhlášení z hotelu jsem se vydali na Piazza Garibaldi, kde jsme nastoupili na autobus a na letišti poté do letadla a už jsme byli zase v Praze, v deštivém počasí...

Doporučit návštěvu Neapole není jednoduché. Nemůžu Vám slíbit, že se Vám tam bude líbit, i když určité kouzlo město má. Je spíše zajímavé po návštěvě celkem upraveného Milána jet do Neapole a srovnat obě města. Cestu sem však mohu doporučit milovníkům pizzy...:), která je tu snad opravdu nejlepší na světě...

Když si přečtete tento článek, najděte si ještě chvilku a podívejte se na podobný článek o Neapoli, ale očima jiného autora.

Z Prahy se do Neapole můžete letecky dostat se společnostmi ČSA a Wizzair. Pravděpodobně to lze i autobusovou linkou, ale tuto možnost jsem nezkoumal.